Podíval jsem se do historie svého prohlížeče a spočítal, kolikrát jsem dnes něco vyhledával. Šestnáctkrát. Ještě není poledne. Kdyby se mne někdo zeptal, kolikrát jsem zadával dotaz, odhadnul bych to na tři, čtyři pokusy. Vyhledávání informací je dnes tak jednoduché a samozřejmé, jako to, že jsme 24 hodin denně online. Máme přitom zřejmě dojem, že každým zadáním dotazu do vyhledávače se zvyšuje naše míra porozumění danému problému. Není to ale pravda.
První velkou chybou je domněnka, že přístup k informacím automaticky nahrazuje odbornost. Tak jako člověk s knihovnou plnou příruček o údržbě a opravách aut není automaticky automechanikem, neudělá z nás sebepodrobnější online průzkum odborníka na libovolnou komplexní problematiku. Podle nedávno publikovaného výzkumu si to ale velice často myslíme. Dokonce už samotný akt hledání, už to, že jsme do okna vyhledávače zadali klíčové slovo, zvyšuje naše sebevědomí ohledně naší údajné odbornosti týkající se vyhledávaného problému. Druhou chybou, kterou při vyhledávání děláme, je podceňování konfirmačního zkreslení. Podvědomě selektivně vyhledáváme takové důkazy, které potvrzují náš již vytvořený názor (a potlačujeme ty, které stojí proti němu). Vtip je samozřejmě v tom, že s trochou úsilí vyhledáme online různě důvěryhodné důkazy prakticky pro cokoli. Třetí chybou je ignorování zkreslení algoritmem vyhledávače a to, že s jeho pomocí najdeme pouze to, o čem je zmínka kdesi na internetu. Čtvrtou chybou – ale tu snad profesionálové v PR tak často nedělají – je ignorace zkreslení, které s sebou nesou nejrůznější komunikační kampaně. Snadno pak narazíte na nejhlasitější, nikoliv nejvíce relevantní názor.
Teprve když porozumíme způsobu, jakým uživatelé internetu vyhledávají informace a když tuto znalost doplníme základní představou o tom, jak fungují sociální sítě, začne nám mnoho věcí dávat smysl. Lidé, kteří se s významnou pomocí vyhledávání na internetu denně ujišťují o své vlastní pravdě, někdy postupně přerušují vazby s kýmkoli, kdo má jiný názor. Jejich vlastní virtuální informační bubliny se mění v „ozvěnové komory“, ve kterých rezonuje jeden jediný pohled (někdy na určitou problematiku, někdy rovnou na celý svět). Argumentace fakty zde nefunguje, protože na pár kliknutí kdykoli vyhledáte (byť sebeobskurnější) protiargument. Přizvete-li si odborníka, se zlou se potážete, protože sebevědomí diskutérů ohledně porozumění často velmi komplexním problémům je vyšroubováno na maximum. Ze sociálních sítí se pak půdorys takto nastavené diskuse vzájemně hluchých rychle přelévá do tištěných médií a celého veřejného prostoru.
Připomíná vám to něco? Veřejná diskuse o válce na Ukrajině, o očkování, o africké uprchlické vlně, o porodnictví, inkluzi, norském i českém systému sociální péče… Pokračovat můžeme velmi dlouho. Mechanismus poháněný kombinací Google University a skrytým izolacionismem online sociálních bublin funguje bezchybně.
Tento sloupek nemá být moralitou, ale jen drobným připomenutím toho, nakolik se proměnil kdysi přehledný vertikální mediální svět (který ještě mnozí, včetně mne, pamatují) a jaké výzvy z toho mimo jiné vyplývají pro PR profesionály. Při jeho vzniku jsem šestkrát vyhledával informace na Google.
Tomáš Hečko, Account Director, Crest Communications